Mozart

Amadeus Mozart se v hrobě obrací
a to protože si nese s sebou prokletí
z posmrtnýho světa do těla se vrací
zalíbilo se mu naše století

Pátýho prosince, když půlnoc odbije
přijde o slovo si říci černá magie
nad spinetem náhle přízrak ožije
čeká, že si tady zase trochu užije

Říká, lidi, až já teď sáhnu po peru
konečně se zase s múzou poperu
nechci ale valčík, nechci žádnou operu
rad bych totiž tady založil kapelu

Týhle černý noci má v hlavě zatmění
slyší bušit ze svý duše temný dunění
malou noční hudbu rázem promění
na velký tvrdý denní, moderní umění

Říká, lidi, až já teď sáhnu po peru
konečně se zase s múzou poperu
nechci ale valčík, nechci žádnou operu
rad bych totiž tady založil kapelu

Ladně obě ruce složí na spinet
Čeká, co řekne srdce, když vidí ten náš svět
nutká ho touha se dostat do varu
i tu vykřikne ouha, vemu si kytaru

Amadeus Mozart v našem století
s náma odpykává svoje prokletí
hlavou prudce hází, už nedbá na dojem
rukama když sází tvrdý Requiem
a pak jen tak náhle paruku zahodí
a výraz šílence zvostra nahodí
cejtí, že to hraní teď právě pomine
a s hodinou ranní se přízrak rozplyne