Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Zlý noty před večeří (muzika 1)

Volné pokračování následujících řádků najdete v okénku 24.1.2011.

Tenkrát na Nouzově
Když onehdá, je to už pár let, točili Mahojife (Matěj, Honza, Jirka a Fenek) album Zlý noty na večeři, slíbil jsem, že do předsálí studia na Nouzově přivezu sud piva a po večerech budu vyprávět. Vyprávět o tom, jak to bylo s muzikou, když se ještě elektřina vyráběla třením ebonitových tyčí liščími ocasy a elektrický kytary proto hrály tišeji, než dnes. Jenže… Sud jsem nepřivez. A nevyprávěl jsem. Hanba mi. Proto jsem zajásal, když vzniklo toto okénko. Je dobrou příležitostí napravit starý hřích. A navíc mezi konzumenty zapojím i všechny čtenáře těchto vévévéček. No ale protože přes internet zatím pivo konzumovat nejde, musíte se spokojit s pouhými slovy.

Učitelka Pizda
Bylo mi sedm nebo osm nebo devět nebo deset. Od klavírní stoličky jsem viděl na zastávku, ke které cestou z kopce na Kulaťák v Dejvicích hřmotně brzdily muzeální tramvaje ještě z dob Rakouska Uherska. Ta pizda učitelka (tehdy se ještě neříkalo cun dala nebo píča) mne už zase buzerovala kvůli klapkám na klavíru, který prej znamenaj nějaký dé cis gé & tak podobně. Já si chtěl hrát písničky a místo toho jsem musel biflovat kuličky s nožičkami. To je jako byste si chtěli zakopat fotbálek a místo toho by vás nutili dělat dřepy a kliky. Pod nosem rašil Pizdě lehký knírek, takový zlatavý. Když se na mne rozčílila, funěla a chloupky kníru se chvěly jako břízy v jarním větru. To bylo pro mne jediný rozptýlení. A taky brzdící tramvaje, který jsem na odpoledních soukromých hodinách hudby pozoroval z okna. „Nehleď ven, hleď si rukou, podívej, už máš zase prsty rovně,“ štěkala na mne velespisovně Pizda. „Musíš je vyboulit, jako bys měl v dlaních jablíčka.“ Pak mi zkroutila ruce tak, že by tisková mluvčí policie klidně mohla v TV zprávách říct: „Pizda použila vůči pachateli tónů služební chmaty a chvaty…“ Když mi úspěšně vykloubila všechna zápěstí a všechny prsty, zabodla ukazováček do bayerovky (učebnice hry na klavír od pana Bayera) plné černých kuliček s nožičkami. „Hraj od třetího taktu…“ Mačkal jsem klapky, bílé i černé, a Pizda při tom tiše úpěla. „Vždyť tady je fis a ty hraješ f! Vždyť je to tónina G dur! Nevidíš ten křížek?“ Jenže jak já to mám vědět? Všechny ty kuličky se mi tak hrozně pletou! A do toho nějaký křížky a béčka … Když si o pár desítek let později nebudu schopnej zapamatovat Frantíky, Oldy a Toníky v Pepíčkách, jak si mohu teď zapamatovat tu změť nožiček, praporků, pomlk, stakat, klíčů houslovejch a basovejch, výkřiků jako Da capo al fine? „Chlapče, ty nejen že neumíš gédurový úkol z minula, ale ani se neorientuješ v pomocných linkách,“ rozslzela se Pizda. Pomocný linky! Fuj. Něco tak odporně hnusnýho jsem v životě ještě nepotkal. Takový pojebaný linky, který vedou od osnovy dolů někam do plesnivýho sklepa a taky od osnovy nahoru na půdu zakaděnou od holubů. Co bobek, to upizděný tón, který mám identifikovat, pojmenovat a prstem naťuknout do bílý nebo černý klapky. Ježiši, už se mi začíná plést i černá s bílou. Z bayerovky se stal můj úhlavní nepřítel, o Pizdě nemluvě. Vždycky, když hodinku před večeří Pizda odešla na třesoucích se nohách s výrazem znásilněné vzorné školačky (znásilněné ne jedním týpkem, ale hnedle tuctem zdivočelých vojáků na opušťáku), spadl mi ze srdce balvan větší než ty starý tramvaje. Ovšem – ještě než za sebou Pizda definitivně zavřela dveře našeho bytu, musel jsem vyslechnout potupné hodnocení mého skvělého výkonu, které probíhalo v předsíni. „Paní Homolová,“ štkala tam Pizda na rameni mojí mámě, „já už doopravdy nemohu. Vždyť já už jsem byla třikrát u psychiatra, radil mi, ať k vám nechodím, že to může skončit i hospitaliza­cí…hos – pi – ta – li –za – cí…. Vždyť ten váš chlapec mi píše praporky vzhůru nohama! Slyšíte? Vzhů – ru – no – ha – ma – hos – pi- ta –li – za – ce!“ Pak bouchly dveře na chodbu a do pokoje vstoupila máma a řekla, že se budeme doučovat. Praporky. Přikývl jsem. Dostal jsem totiž strach, že se o praporcích dozví táta a bude mazec. Vytáhne řemen z kalhot a bude jím práskat děsnou silou o pelest postele a řvát, že jestli se ty podělaný praporky nenaučím psát nohama dolů, skončím jak ta pelest. Táta mi tedy řemenem nikdy nebil, jen mě strašil, jaký by to bylo, kdyby… Mami, že to otci neřekneš?
V noci mne pronásledovaly sny. Pizdě se zlatavý knírek začal obarvovat do černa, najednou se jí měnil i účes. Na patku. No jasně, ona je Adolf Hitler! Stál jsem před branou koncentračního tábora vysvlečený do naha, bylo asi mínus pět. Adolf mne otcovsky poplácal po tvářích. “No ja, Homola, ty do plynu jít, abys ses nemohla rozmnožovat, to by byla pohroma pro hudba, plyn být moc šén, pak kremace a ty vyletela skrz naturlich komín…A vedela proč? Ty psát praporky fshůru nohy, tak proto.“ Samotné zplynování nebylo nic příjemného, hlavně jsem se styděl nahatý, všichni jsme tam v těch jako sprchách byli nahatý, ženský, mužský, holky, kluci, děcka… Pak jsem se zvolna a řezavě dusil, větší po mně šlapali, páč si mysleli, že se ode mne odrazí a utečou stropem, trvalo to snad čtvrt hodiny. Ale když jsem po kremaci svištěl z komína, bylo mi nečekaně lehce a příjemně. Z leva přilítl anděl, zprava čert. Anděl povídá: pojď k nám do nebe, máme tam nebeskou hudební školu, budeš se pěkně učit céčka, géčka, praporky… Naučí tě valčíčky, polky a Janáčka! Čert povídá: pojď k nám do pekla, máme tam chlast, děvky a hrajeme rock.
„Rokenrol, to ať tě ani nenapadne,“ probudila mne ze snu maminka. Asi jsem mluvil ze spaní. „Telefonovala paní učitelka, že ti dává poslední šanci. Jinak prý skočí pod vlak. Musíš se naučit valčík na straně padesát.“ Ale jak to, když jsme teprve na straně třicet? Nalistoval jsem stránku padesát. Cože? No to ne!!! Takovejch kuliček, takovejch nožiček… A těch křížků! Jak na hřbitově! Úplně jsem celý zkapalněl. Bylo mi jasné, že Pizda mi naschvál dala nesplnitelný úkol.
Asi tušíte, že tohle byly moje poslední zlý noty před večeří. Poprava se konala ve čtvrtek od tří hodin. Pizda pozvala jako přihlížející nejen mámu, ale i tátu. Museli si vzít volno z práce. Nalistovala stránku padesát a valčíček pohladila s jakousi nadějí v tom gestu. Naději jsem nezklamal. Hned začátek jsem zahrál blbě. „Vidíte,“ otočila se Pizda vítězoslavně na rodiče, „máme tady šest křížků a chlapec je úplně ignoruje, jako by tam nebyly… co to je tady, pojmenuj?!“ A ukázala do prvního taktu. „Myslíte tu kuličku víc do leva nebo víc doprava?“ vyhrkl jsem upřímně a bez přetvářky. „Kuličku, chlapče, kuličku, říkáš? Po půl roce hudební výuky? Jistě, to jsou kuličky, a támhle po kolejích brzdí škatulka!“ Mávla rukou z okna k přijíždějící tramvaji. Pak bouchla pěstičkou do našeho vídeňského křídla: „A tohle je bedna s dráty! Takže co?“ Rodiče na sebe zoufale pohlédli. „Takže končím, definitivně, nebo přijde hos – pi – ta – li – za – ce!“

Vražedný tempo
Tak skončila Pizda u nás doma, a tak jsem skončil s hudbou i já. Myslel jsem tehdy, že doživotně. Pak ale bylo všechno jinak. Hlavně jsem se za pár let po týhle epizodě ty zatracený kuličky naučil. Přes písničky. Hrál jsem je podle sluchu a pak mě zajímalo, jak se píší v notách. Když si vedle mne žádná Pizda nefuněla do kníra, noty byly náhle přátelský a praktický. No a jednou u mne zazvonil Honza, to už byl docela velkej, a řek: „Tati, nenaučil bys mě pořádně noty?“ Vzpomněl jsem si na Pizdu. Hlavně nesmím být jako ona. Oholil jsem se do hladka, abych si nefuněl do strniště, a dal se do výuky. Za pár týdnů bylo hotovo a já měl za sebou prvního žáka… Pak telefonoval Matěj, že by si to taky šoupnul… Jenže když mělo dojít k první lekci, řek, že se noty naučí sám, že to bude rychlejší. Znáte, jak to dnes frčí na fecebooku – my starý prej máme vražedný tempo. Co se dá dělat, už jsem měl coby učitel hudby tak pěkně našlápnuto. Lehce jsem tedy sondoval, jestli by nechtěli přiučit Jirka s Fenkem. Ale jak mne uviděli, honem křičeli děkujeme, jako by se stalo… A raději vystudovali konzervatoř.

Příště hadi
No, a to by bylo pro dnešek – z dob tření ebonitových tyčí liščími ocasy – asi tak všechno. Dovolím si ještě tu a tam k dřevním dobám muziky odskočit… Snad se nebudete nudit. Ale příště si dáme něco jinýho, něco o hodně exotičtějšího. Dozvíte se, jak mne škrtili hadi na Bali za pokřiku tukanů a úderů indonéských bubínků.