Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Starej Kráva málem šlápnul na draka… Urazil kvůli tomu více než 40 tisíc kilometrů.

Tiskové doplnění
Ještě než začnu o mé daleké cestě, chci doplnit informaci k předchozím útržkům, kde jsem zapomněl napsat, že Dan a Tomáš (minule na fotce z šatny) se starají Wohnoutům o Facebook. A nejen jim, ale i Třem sestrám, Chinaski. Divokýmu Billovi, Horkýže slíže(mu), Visacímu zámku, Sto zvířatům, festivalu Rock for people – tam se přes Facebook dokonce podařilo prodat 60% vstupenek.

Ale pojďme na varany…


Motor naší rychlolodi vydával zvuky jako traktor Zetor a tak jsem si mimochodem vzpomenul na Visací zámek. Cestovní tempo bylo tak vražedné, že by o prsa předčilo i jednonohého důchodce ve frontě na zlevněné zápalky. Ale tady se žije pomalu, tak nač spěchat. Vyrazili jsme brzo ráno z ostrova Flores (Komodské ostrovy), kde si válíme šunky v relativním luxusu hotelu patřícího holanďanům. Naše rychloloď má i toaletu, což je dobré… Ze stravy na cestách se mi právě dostavila ona nemoc, která vás nutí dřepět na stupačkách turecké mísy, což je v případě houpavé plavby akrobatický výkon. Hned jak jsme přistáli, uvítala nás na koleně spíchnutá brána představující vstup do Národního parku Komodo. Jsme na ostrově Rinca, který je součástí Komodských ostrovů a má tu být víc draků, než na samotném ostrově Komodo, po kterém nese jméno nejen souostroví, ale i „draci“ – varani komodští. Ostrov Komodo je coby kamenem dohodil a varani prý na něj z Rinci doplavou.


Na Základnu, jak jsem si pro sebe nazval pár baráčků, to bylo z mola asi kilometr přes vyprahlou písčinu. U baráčků začínala džungle, ze které se ozývaly patřičné zvuky ptáků a jiné havěti. Naše pětičlenná skupina zaplatila vstupné a taky poplatky za foťáky a kamery, no, vyšlo mi to asi na naše dvě tři stovky. Taky tu drnkal domorodec melodii od Beatles, vůbec to neuměl a v tom džunglím kvikotu to bylo značně absurdní. Náš průvodce Zare (24 let) měl rozeklanou tyč jako zbraň proti varanům. Mluví basic english – nechodil nikam do školy, naučil se to od turistů. A tak si občas pletl čísla, jak uvidíme později. Jeho rod tu žije od nepaměti, tatínek dělá „nic“ protože je rybář. Když jsem nad tím přemýšlel, tak pradědeček Zareho musel ještě chodit se sukýnkou z trávy a oštěpem honil buvoly.


Džunglí vedla úzká stezka. Já řešil problém, co mám dělat, protože se mi začalo chtít dřepnout. Asi půjdu do křoví. Jak jsem na to pomyslel, Zare poznamenal (jakoby mi četl z hlavy): „Všude kolem jsou hadi a varani, držte se jen cesty!“ A pak vyprávěl optimistickou historku o holandském turistovi, který si odskočil a našli z něj akorát brýle a foťák. Ostatně, všude se tu válejí lebky a kosti. Ani nevím proč, ale hned se mi přestalo chtít. Ale možná za to mohlo i nepředstavitelné vedro, které dehydrovalo naše těla… Však jsme kousek pod rovníkem a blíží se poledne. Jinak nám Zare ukazoval početné jámy, které si vyhrabávají varaní samičky na kladení vajec. Ale pozor! Devadesát procent je jen pro oklamání potencionálních varanů kanibalů, kteří rádi žerou vejce vlastního rodu  – vejce samice snesou jen do deseti procent jam. Ale protože jsou samy poplety, omylem později někdy sežerou i své vlastní – kdo si taky má pamatovat, který vejce je čí.


I když jsme šli za varany, draky, potkali jsme vodní buvoly. Ti patří k potravě varanů. A tady vám demonstruji co znamená basic english v podání Zareho. Před námi stojí býk jak náklaďák a já se ptám: „Kolik váží?“. Zare ihned odpovídá: „Sto kilo“. „Snad tisíc,“ říkám já. „“Ne, sto,“ trvá na svém Zare. Tak ať mě neštve: “Sto kilo mám já,“ ukazuju Zaremu na sebe. Zamyslí se a pak se opraví: „Ok, býk má kil stodeset.“ Asi se ptáte, jak může bejka jako náklaďák ulovit drak, varan, který je menší. Varan má v tlamě smrtící hnilobné bakterie – snad ze zbytků potravy – vůči kterým je jeho druh imunní (proto se o varany zajímají imunologové pro lékařský výzkum). Pro ostatní živočichy znamenají varaní bakterie pomalé umírání. I pro býky. Varan býkovi kroutivým pohybem vykousne kus masa a pak si pár dnů počká, až býk zdechne. A koná se hostina.


Spatřit v džungli nebo v trávě na stráních Rinci varana, není při ostrém poledním slunci snadné. Jste oslepení a draci jsou zalezlí ve stínu a tak je snadno přehlédnete. Často splývají s členitým okolím. Já jsem střídal video kameru s foťákem a tak jsem měl hoňku v oslepujícím světlu v hledáčku varana „trefit“, tedy najít, zaměřit. Bál jsem se? Zhruba tak normálně. Taky mi posléze přilítla esemeska od Honzy, který mě hezky upozorňuje, že varani žerou lidi. Zare má ovšem konkrétní další historky o varaních útocích, včetně toho, že drak napadl děcko a vyrval mu kus ruky. Nebo nohy? Teď si nevzpomínám, ale každopádně s ním metelili na letiště a odtud do Jakarty na Jávu do nemocnice. Což takhle řečeno zní jednoduše, ale prakticky taková přeprava může trvat několik dní. Pěšky džunglí, pak lodí na Flores, pak čekat na letadlo, které létá jednou denně ale někdy také ne… a už může být pozdě.


Zatímco ve volné přírodě jsme potkali varanů, draků, jen pár, nejvíce se jich batolilo na Základně. Varani cítí pachy a aromata až na devět kilometrů. Tedy podle Zareho, podle internetu jen tří až čtyři. A protože si na Základně můžete koupit sušenky a pivo a taky si tu průvodci (rangers) vaří, stahují se draci po vůni právě sem, k baráčkům. No, a je tady opět strašidelná historka o tom, jak drzý varan vlezl do domečku a zahryzl se do úředníka, který vybírá vstupné a zrovna si něco klohnil. A jiná vypráví o tom, jak se v domku večer jeden průvodce nachmelil a když šel ven čůrat, ukousl mu varan… nohu. Já jsem dopadl málem podobně. Když jsme šli k lodi, viděl jsem v dálce v trávě vedle baráčků dvoumetrového varana. Běžel jsem tam, ale už zmizel. Mrzutě jsem si to namířil přes smetiště směrem k lodi, jdu, pak mi něco pošeptalo, ať se ohlídnu. Ve stínu pod stromem na smetišti si to hověl ten dvoumetrovej varan, kolem kterého jsem před vteřinou musel projít – jestli metr, tak je to moc. Tak jsem poděkoval místním bohům. Jinak na fotce vidíte naše pětičlenné české komando, kromě mne je to Hanka s Danem z Prahy a pak Jarda a statečná malá Ája – oba z Monínce.

PS. Po návratu mne zajímalo, jestli mají v pražské ZOO varana. Mají. Dokonce dva, samičku a samce. A jejich existence pěkně zapadá do strašidelných historek z Rincy. Tak poslyšte. V září samička v pražské ZOO přelezla zídku k samečkovi a provokovala ho k páření. Tomu se nechtělo a tak jí dvakrát prokousl břicho. Nebýt veterinářů, kteří ji uspali a operovali, bylo po ní. Pikantní na celé historce je fakt, že na Komodských ostrovech jsou samice nedostatkové zboží, je tam absolutní převaha samců. No jo, v Praze je to holt jinak. Promítl jsem si patálii do chování lidí. Jen si to představte. Chlápek sedí dejme tomu v Lucerna music baru, přijde roštěnka s nezapálenou cigaretou „hele vole nemáš voheň?“… A chlápek ji místo připálení prokousne břicho. To jde, ne?