Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Palec dolů alias antifanda

Palce nahorů či dolů?
Sám pojem fanda je velmi prostý. Vždy je to živý tvor, který vyměšuje strávenou potravu i nápoje a také strávené city. Zatímco vyměšovaná potrava má celkem jednotnou WC podobu, vyměšované city mají podobu dvou rozdílných emocí s nálepkou “líbí” či “nelíbí”.
Na facebooku, který je pozitivistickou sociální platformou, je jednotkou “líbení se” jeden like, palec nahoru. Proto je facebook pozitivistický, protože nemá palec dolů. Na rozdíl od YouTube, kde kromě palce nahoru máte možnost hlasovat i palcem dolů.
Na to, aby se vám něco líbilo či nelíbilo, nepotřebujete vysokou školu, ba ani tu základní. Jinými slovy můžete být úplný idiot.
Vyměšování palců nahoru a dolů je základním stavebním pilířem naší moderní společnosti.
Moderní člověk má nutkavou potřebu všechno olajkovat nebo odislajkovat.
Počínaje módní policií v bulváru, která přesně ví proč jedněm červenejm šatům dá like protože jsou červené a jiným dá dislajk protože jsou zelené, a konče návštěvníky koncertů, kteří umělce buď vytleskají nebo vypískají.
Lajk nebo dislajk ovšem absolutně nevypovídá nic o kvalitě objektu, který nálepku dostává.
Například Němci kdysi lajkovali Adolfa Hitlera. Lze podle jejich fandovství vůči svému vůdci usuzovat, že byl tento masový vrah kladnou postavou?
A z antifandovského soudku – mě kdysi v hospodě dali palec dolů tím, že mne nakopali do zadku. Přestože jsem milý a hodný. Akorát jsem tehdy osahával servírku, která chodila s jedním z party od vedlejšího stolu. A přitom jsem to myslel dobře, po těch osmi pivech jsem ji chtěl požádat o ruku.

Jediný co se zvedlo
Vlastně je ještě jeden lidský poddruh, a ten nedává ani lajky ani dislajky. Tento poddruh se nazývá Čumil obecný.
Možná bych mohl právě jím začít muzikantský historky, ke kterejm se samejma úvahama ne a ne prokousat.
Hráli jsme (Try duby) s Emmou na nějaké party u velkého rybníku. Ruda z Emmy to měl vymyšlený tak, že nejdřív zahraje Emma, pak Try duby a pak zase Emma. Emma hrála jak o život a lidi seděli jak pecky u stolů a čuměli. Když jsme Emmu střídali, Ruda mi pošeptal – “Prosím tě Olegu, zvedni je ze židlí”.
Tak jsme hráli nejen jako o život, ale dokonce v tempu 286 bpm, což je nejrychlejší nářez co ještě zvládnem.
A asi správně tušíte, že lidi dál seděli u stolů… a dál čuměli.
Po vystoupení 3D jsem šel plavat do rybníku.
Vnořil jsem břicho a stoupla hladina.
Něco se přece jen zvedlo: voda v rybníku.

Banány nebo jinou písničku?
Lajkující fandové jsou na vystoupení Wohnoutů běžným jevem.
Ale o těch nebude řeč, jsem tady dnes kvůli antifandům.
Miláčkové, vy si snad myslíte, že Wohnouti nemaj antifandy?
Velmi výjimečně, ale mají.
Poslouchejte, co mi vyprávěl včera na Vyžlovce u piva Honza.
Wohnouti měli koncert a po nich hráli Mandrage.
První řady zcela zaplněné slečnami.
Wohnouti hráli, slečny v předních řadách zívaly…
Žádné natřásání čokoládou vytuněných holčičích tukových partií.
Co se to děje? Proč nehopsají?
“A pak mi ukázala jedna slečna, ať se k ní nakloním,” srknul si piva Honza, “myslel jsem, že bude chtít zahrát Banány nebo nějakou naši jinou písničku… ale ona mi křikla do ucha – už toho nechte a vypadněte…”
Prostě fanynky nadržený na Mandrage, který si držely přední brázdy aby jim je někdo nevyfouk…
Což – podle ilustrujících historek o Hitlerovi či o mém nakopaném zadku – nic nevypovídá ani o kvalitách Mandrage, ani o kvalitách Wohnoutů.

Dvojitá smrt muzikanta…
A pak jsem u toho piva Honzu utěšil, že mám zcela čerstvej podobnej zážitek, tak ať nebrečí.
Hráli jsme s Trema dubama kamarádovi na narozeninách.
Hraní na narozeninách, firemních večírcích atp. říkám "dvojitá smrt muzikanta”.
Proč dvojitá?
Protože jednak se všichni zlejou jak hovada – kapelu nevyjímaje – to je ta první smrt. Alkoholická.
A jednak lidi nepřišli na muziku. Muzika je ruší od hovorů kdo s kým píchá a tak. To je druhá smrt. Muzikantská.
A aby to nebylo tak jednoduchý, někdy se do tohoto schematu ještě vloudí nepředvídatelný prvek.
Nám se ten prvek vloudil před koncem vystoupení v oné jihočeské hospodě.
Mně neznámý pán – tipl bych místňáka -, bez vidlí a v saku, mi ukázal, ať se k němu nakloním.
Myslel jsem, že bude chtít od nás zahrát nějakej konkrétní happy punk, třeba Psychiatra nebo Pupíky, ale on řekl: “Už toho prosím vás nechte, ať hraje támhle pán na harmoniku, ženský chtěj tančit nějaký krásný pomalý věci…”
Tak jsem ho ubezpečil, že za chvíli stejně končíme, tak jestli to on i ty pomalé ženy laskavě mohou vydržet.
Byl velmi slušný, protože skutečně vydržel ještě tři závěrečné pecky a neumřel z absťáku po harmonice. Ona by se ostatně harmonika do Tety Berty ani nehodila: “Vyhulený decibaly / lítaly jako střely / osminky na hambakru / zapálily vatru”.