Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Mimoidnost nám nezáviďte

To, že jsme u téhle W partičky Matěj, Honza a já pokrevní příbuzní, se pozná hlavně podle špatných vlastností. Trpíme zejména mimoidností. Spočívá v tom, že v našich hlavách schází jeden šuplík a jeden je tam navíc. Ten navíc je šuplík pro písničky, písání, obrázky. Naopak schází šuplík všedního dne… Dám příklad. Matěj řekne: zase jsem někde nechal mobil, Honzo, můžeš mě prozvonit? Honza řekne: já ho mam rozbitej, šláp jsem si na něj, tati, můžeš Matěje prozvonit ty? Já řeknu: to můžu, ale musím pro něj zajet, nechal jsem ho v nabíječce nahoře na chatě. Začnu hledat klíčky od auta. Všichni hledáme moje klíčky. Místo nich najdeme kapodastr ke kytaře, který už rok zoufale postrádáme. Chvíli jsme šťastní, ale pak zase upadneme do beznaděje a hledáme ty zatracený klíčky. Když už to vzdáváme a sedíme jak zmoklý slepice, zaklepe někdo na dveře. Paní Slepičková… Ve zdvižené ruce třímá klíčky a volá: Pane Homola, nechal jste klíčky ve dveřích auta, to nemůžete – tady se teď hrozně krade jak jsou tu ty dělníci na stavbách!

Dalším naším neštěstím jsou trsátka. Až se nás u nebeských bran zeptají, co jsme celý život dělali, odpovíme svorně: hledali jsme trsátka. Když hrajeme s Matějem v Los Homolos, na zvukovou zkoušku moc času není, protože Matěj hledá poloprůsvitné světle hnědé trsátko se slonem, já červené špičaté. Obecně to mám tak, že trsátka nakupuju na kila a rozmisťuju na všechna možná a nemožná místa. Asi půl kila jich mám po pouzdrech na kytary, hrst v peněžence, další hrsti po kapsách. Jedno mám trvale strčené mezi strunami, jenže když přijde první písnička a hmatám po strunách po trsátku, není tam. Sáhnu do kapes, také nic. A peněženka a pouzdra na kytary jsou v šatně.

Nedávno mne kluci pozvali k hostování na koncert do Brna. Zrovna mi ovšem odešla elektronka v kytarovém efektu a protože má Honza stejný efekt pro koncerty Homolka Tobolka a s Wohnouty ho nepoužívá, volal jsem mu, jestli by ho do Brna pro mne nevzal. Ale jak to mám udělat, abych na to nezapomněl, zeptal se mě. Tak si to napiš někam na papírek, říkám. No jo, ale jak pak mám ten papírek najít? Já říkám: tak si to napiš do telefonu. A Honza: víš jak to mám s telefony… Domluvili jsme se tedy, že v deset hodin dopoledne, tři hodiny před srazem na odjezd do Brna v Praze, zavolám. Volám tedy v deset, telefon nebere. Volám jeho Johance, telefon nebere. Sedám do auta – klíčky jsem hledal jen 20 minut – a jedu z poustevny na Vyžlovce do Kozojed. Ukáže se, že Honza je doma sám s rok a půl starou Rozárkou a s kapkami do nosu na cestu, je v časovém presu, protože jede do Prahy autobusem v předstihu vyzvednout z opravy kytaru a Johanka se ještě nevrátila od doktora. A autobus jede za čtvrt hodiny. Nemoh bys pohlídat Rózu? Ale já taky spěchám, nemám do Brna připravenýho ještě nic… Honza volá Johaně, ta nebere, nakonec si všimne, že telefon zvoní dva metry od nás na stole, zapomněla ho. Vrazí mi do ruky plačící Rózu s prosbou, že kdyby se Johana nevrátila do dvaceti minut, ať zavolám, on vystoupí z autobusu a přijede opačnou linkou. Když už je ve dveřích, vzpomenu si na hlavní účel návštěvy, tak se Honza vrací ze dveří a vydoluje mi z nějakého batohu efekt. Sedím pak sám s plačící Rózou v obýváku a pozoruji dříví na dvoře. Chce se mi na záchod. Ale jak se to dělá, když mám hlídat Rózu? Mám ji vzít sebou? To mi přijde nevkusné, tak ji dávám doprostřed pokoje na zem a u záchodu necháván otevřené dveře, abych na malou viděl. Vidím ovšem, jak vchází Johanka, tak ze záchodu křičím, že mám vše pod kontrolou a červenám se. Johanka mi pak podává kapky do nosu, ať je honem Honzovi zavezu na zastávku, zapomněl si je. Je to kilometr kluzkou polní cestou. Najednou volá Honza, že si někde doma nechal cédéčko s texty pro brněnské nakladatelství. Vracím se pro cédéčko. Jsem už před brankou, když Honza volá znovu, že cédéčko našel v náprsní kapse. Ok, jedu tedy znovu na zastávku s kapkami. Budka je hned u vjezdu na státovku. Honza nikde. Volám. Jsem už v autobuse, povídá. Ok, tak kapky vezmu na sraz v Praze. Pak se na poustevně připravuji, krmím Rony a Bony, balím kytaru. Sakra. Ten efekt… Jedu znova do Kozojed. Ale nakonec vše dobře dopadne, ve dvanáct přijíždí na poustevnu mikrobus s Matějem a v jednu jsme na srazu v Praze, kde v restaurantu Retro slavnostně předáme Honzovi kapky…Pak už jde vše normálně, v Brně Matějovi blbne v šatně notebook, na kterém píše knihu o Indii, Honzovi na zvukové zkoušce píská opravená kytara, kvůli které byl ten dopolední stres, a tak koncert odehraje na náhradní (!), mně na zvukovce praská úplně nová struna áčko. Sakra, na dalším koncertě s Borůvkou za dva dny mi z téhle sady prasknou další tři. Chápete to – struny za 450 korun?. A to nejsou žádné tenké drátky, hraju na tlusťochy, na dvanáctky. Napadla mě děsivá myšlenka. Co když za to může nějakým způsobem mimoidnost?