Jak Borůvka a Střímelice zamotaly Velikonoční pochod

Celá zamotaná kauza začala v sobotu v hotelu Praha, kde mi Borůvka navrhla manželství. Asi proto, že její přítel byl zrovna fuč a že v sobě měla litránek whisky. A jako předsvatební cestu mi navrhla wohnoutí Velikonoční pochod z Vyžlovky na Marjánu.
Což o to, Borůvka má pěknej barák u Vyžlováku, a je tedy sympatická, ale bejt na srazu v neděli v jedenáct – to ještě spím.
Jenže! V neděli po jedenácté mne vzbudil telefon. Borůvka. Už vyrážejí směrem na jevanský chaťák a ať uháním busem do hospody na Propast, že mě tam dojdou.
——
Drandím si to autobusem a volám Boru, že za deset minut jsem na Propasti.
“Ale my nejdem na Propast”, povídá, “my jdem do Černejch Voděrad.”
Mobil jí vytrh Jirka. A povídá: “My si dáme pivínko v hospodě… Ale to vydrž, počkej na nás taky v hospodě, ve Střímelicích.”
“A myslíš Kostelní Střímelice nebo Hradový Střímelice?”
“Ta hospoda je ta Smolíkova.”
“Já nevím, která hospoda je zrovna Smolíkova, spíš řekni, ve kterejch Střímelicích je ta hospoda?”
“Jsou to ty Střímelice na kopci.”
“Na kopci jsou oboje Střímelice.”
Pak bylo slyšet chvíli dohadování, že se Honza podívá do mapy.
“Tati?” ozval se ze sluchátka Honza, “jsou to ty dál…”
“Dál od Marjány nebo od Voděrad?”
“Halo tati?! Tati?! Tati?! Neslyším tě! Tati?!”
Křuch a spojení se přerušilo.
Když jsem dosupil do Kostelních Střímelic, vytočil jsem Borů znovu. Byli pořád v hospodě v Černejch Voděradech. Zase dala mobil Jirkovi.
“Olku, počkej na nás v hospodě ve Střímelicích, pomalu vyrážíme.”
“Jirko, ve kterejch Střímelicíh?” rozčílil jsem se. V duchu proklínám předky, kteří mě chtěli nasrat a vymysleli skoro stejný názvy pro obce ležící od sebe tři kiláky.
“No jak je tam ten kostelík.”
“Kostelík je v obou. Přesně řečeno v jedněch je kostel a v jedněch kaple… co pro trotla vypadá jak kostelík. Co teda myslíš?”
“No jak je ta hospoda…”
“Ok, tak já tam počkám,” típnul jsem mobil, protože i první infarkt může být ten poslední.
Na křižovatce v Kostelních Střímelicich házím svůj problém třem chlápkům, kteří zde lelkují.
“Tady je hospoda ve škole nad značkou,” ukazují na blízký barák. Kostel je ovšem úplně jinde.
“A u kostela nějaká hospoda není?” ptám, se pro jistotu.
“Ne.”
“Tak to bude ta hospoda v Hradovejch Střímelicích,” povídám.
Oni: “To máte jedno, lidi tu málo chlastaj.”
Já: No a?”
Oni: “Obě hospody jsou zavřený.”
Nechtělo se mi to věřit. Ale bylo to tak, zavřeno měli nejen v Kostelních, ale posléze i v Hradovejch, kam jsem se po hoďce dobelhal skrz stádo ovcí.
Volám zase Borů a ta to automaticky předává Jirkovi. Oznamuji mu stav hospod v těch i těch Střímelicích.
“Máš nějakej nasranej hlas…” opatrně konstatoval Jirka.
“Protože stojím před zavřenou hospodou, je mi zima a mám hlad na hlod.”
Najednou se ve sluchátku ozve prezident Miloš Zeman.
“Hledám tu mezi ovcemi Ovčáčka,” sděluje mi prezident.
“Dane,” identifikuji posléze majitele hlasu Daňýka, “skrz ty ovce jsem před hoďkou šel taky… ale teď není čas na žerty, hospody jsou zavřený, všude. Jdu pomalou chůzí na Marjánu.”
Kousek za Střímelicemi – pardon, za Hradovými Střímelicemi – jsem potkal manžele středního věku.
“Proč má hospoda zavříno?” ptám se.
“No, on to zavřel, je ze Svojetic…” říká muž.
“Když je někdo ze Svojetic, tak automaticky zavře hospodu?”
“Je ze Svojetic.”
“To je ale blbý, když ve vsi není hospoda, ne?”, povídám.
Než muž stačil odpovědět, manželka ho předeběhla: “To je dobře, že je zavřená.”
Manžel jen smutně sklopil oči.

——

O hodinu pozdějc jsem dorazil do hospody Na Marjánce. Sám, samotinký.
Dal jsem si špikovaný krůtí prsa, byly výborný. Katka Květoňová, která hospodu provozuje, mi říká, že na osmýho května už je 500 rezervací. To jsem se snad přeslechl?
“To bude maso,” povídám a do dveří přichází Matěj, Honza, Jirka, Daňýk, Borů, Gábina, Piškot a celá ta parta.
Osmýho května tu hrajou. Wohnouti.
A Try duby.
Máte tedy šanci uslyšet a uvidět kompletní pokrevní mužskou část rodinky Homolovic.
Ještě štěstí, že koncert je v hospodě Na Marjánce!
A ne v hospodě ve Střímelicích… Protože to bychom se nepotkali.