Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Kdysi dávno (cca 1988 - 1990)

  No, né že by na tom záleželo, ale prvopočátek všeho byl na pražskejch Vinohradech, což je bez diskuze čtvrť královská už od dob, kdy tam Jan Lucemburský nechal popravit velmistra cechu vinařského, kterýžto jalť se na jakosti šidit a víno za královské vydával. Tam se v parku na Čapajevově náměstí scházela od rána početná parta mladejch grázlů a grázliň, aby až do večera srala svou existencí důchodce, jejichž parta se tam taky houfně kumulovala a dělala si nárok na stejný místa, jako nezletilci.

  V parku byl bazén o hloubce asi půl metru, kde se, mezi kaprama, kachnama a holubíma hovnama občas někdo vykoupal, dále vydupaný trávníky plný psů, lavičky zničený od skejtování, dětský pískoviště, který občas sloužilo jako ring pro bitku a veliká budova, šedivá krabice, škola, kam jsme všichni (kromě Fenka) chodili. Šuškalo se, že to byla škola experimentální, kde se zkoušely na dětech různý metody, jak s nima bojovat, jak si je nejlíp podmanit a vyprat jim ty jejich malý mozky. My to zažili, my máme vypráno a proto svorně voláme: Majsnerová a Dočkal jsou bastardi, co bijou malý děti a Hrůša je navíc peďour!

  Jo a je taky dost možný, že naší daleko budoucí tvorbu ovlivnil učitel hudební výchovy Střelák, taková padesátilá padesátiklilová hubenka ostražitá, jenž bez váhání bil bimbátkem na velký kotle (takový skoro kladivo) neposlušnýho žáka do hlavy, a když měl svůj den, proplejtal se o velký přestávce mezi dětma (náma) po chodbě a hrál na jejich (naše) palice stupnice do tý doby, než jsme se je naučili.

  Jinak jen tak pro zajímavost a bez prdele: Zemánek a jeho starší brácha byli prej údajně vůbec největší gauneři za asi půlstoletí, co funguje ZŠ Čapajevovo nám 22. Zemánkova velká trafiková loupež, kterou zrealizoval s kumpány v sedmý třídě, je jen jedna z mnoha akcí, který by stály za zmínku. Ty podařený radši uvádět nebudem, nebo si to přečte ňákej fík a dodatečně zabručíme. Jo a každej chlapák, kterej odchodil základku, se po posledním vysvědčení posadil na klandr před školní budovu a s cigárem v ruce, volnej jako pták, zdravil provokativně procházející učitele. To byla veliká satisfakce.

  Kromě školy tam byla taky naše hospůdka mládí hehe, hospoda Zdar, kde se slejzali všichni vinohradský typové, top štamgatismus, malej výčep s velkou zahrádkou vyprdlou na chodníku. Když točil Eda, byls, coby mladistvej, odsouzenej pít točenou limonádu. Pokud ale točil Šesták, měly myši pré. Když pak, asi v roce '92, Zdar zavírali, Šesták udělal Zemánkovi poslední pívo a urazil, jak je u nás zvykem při zavíračkách, takovej ten kohoutek na pípě a tím se na Vinohradech hodně změnilo.

  Vinohradskej gang byl pankovej a proslulej, o něco víc pankovější a proslulejší, než gang Dejvickej, ale na druhou stranu o dost míň, než Jižňáckej. Byly mezigangní styky, často na 007. Zbraně, drogy, bílý maso, černý maso, sadomaso. Orgie za moře peněz. Krom toho se masově jezdilo na skejtech a poslouchal punk, nejvíc Dead Kennedys, Exploited, Toy Dollz, Šanov, Plexis, Zóna A...

  A pak někdo vzal do ruky kytaru a zařval vantůfrífór a asi to byl Elvis, ba né, spíš Hrdla, teda ten, co to kdysi zavinil a kvůli němuž vlastně tohle všechno je. Byla to výrazná osobnost, Hrdla, multiinstrumentalista a ve škole notorickej propadlík. Borec jak řemen, vizuelně největší pankáč z nás, v patnácti, když byl v šestce, tak vyhulil dvě krabky stařen denně jak nic, rostli mu zhusta fousy a rostli z něj i učitelé. Hrdlo, jestli to budeš číst, vzpomeň si na písničku "Já jsem stará kráva vožralááá".

  Hrdla teda že jako založíme kapelu strašnýho nátěru a kdo s nim jako do toho pude, toho sláva nemine. To je dost lákavá nabídka, blbej ten, kdo by odolal. Přihlásil se, nazdár Višus, Višus, teda jako Vicious, přece podle toho Sida z Anglie, vypadal podobně a tenkrát bylo daný, že kdo vypadá jako originál, musí se tak jmenovat. Že hrál na basu není třeba dodávat. Pak se přihlásil bubeník Gága, u kterýho se ve sklepě hodně zkoušelo a Matěj, vesměs kytara.

  Složení bylo dáno, tak se kouřili cigarety a vymejšlel název, samozřejmě nejdůležitější věc v kapele. A Wohnout nám přišlo vznešený slovo, ve kterým se spojuje hrdost všech obyvatel a činovníků vinohradskejch s ojedinělostí bezsynonymních výrazů, nejznělejší slovo pod sluncem i nad ním, krásný slovo jak prase, nebo už nevíme jak si odůvodnit, proč jsme se tenkrát pojmenovali nejvíc hovadsky, jak to jen bylo možný. Asi ňáká prasárna v tom byla, ale to už si nikdo nepamatuje.

  No a zbejvalo to nejmenší, vyrábět hudbu. To znamená sejít se na zkoušce, třičtvrtě její doby neůspěšně ladit, pak chvíli řvát a mlátit do všeho ukrutnym tempem a hlavně dávat pozor, jestli venku přede dveřma náhodou neposlouchaj špijóni, protože ta hudba byla strašně tajná. Mezi špijónama byl i Honza a Zemánek, který čórovali nápady pro svojí kapelu GR 2000 (generace roku dva tisíce má prohulený plíce), ale kteří se, coby partička, občas na záskok stali členy Wohnoutu a vůebc byli v dění jaksi furt zapojeni. Nicménně GR 2000 bylo svébytný a taky kurevsky dobrý torpédo.

  Soudit písničky Wohnoutu z tý doby po hudební stránce, jestli teda byly dobrý, nebo ne, dneska už asi nelze. Archívy se spolu s pamětí ztratily do pryč, ale pokud nekecáme, z hluku občas vyplula na moment melodie podobná trošku těm dnešním, aby hned zas byla přebita ňákou brutalitou. Texty probíhaly typu "Leží hovno na ulici a pěkně se vyjímá, leží hovno na ulici a nikdo si ho nevšímá", nebo "Savětskaja armija fakóóóf", nebo "Pedofilní dědeček jde po ulici a zpívá si písničku: Vysoký napětí pustíme do dětí, vysoký napětí pustíme tam, 220 s nima třese, jachcachacha veselme se, vesele si kokakola do kanálu teče" a podobný duchaplnosti, nám totiž vždycky na textech hrozně moc záleželo, úplně nejvíc, měřili jsme radši u každýho jeho hloubku, abychom dosáhli na dno.

  A pak jednou přišel kamarád Chrócha, hrající tehdy v pro nás profi kapele Husí názor a nabídl nám účast na koncertě v kulturáku v eporyjích. Jasně vole, přikejvli jsme, jako že neni vo čem a když jsme onen večer jeli metrem na místo akce, skládali jsme po cestě písničky, abychom tam, když už tam hrajem, měli co hrát. Museli jsme totiž předělat repertoár, neboť Gága byl ňák línej jet, či měl zrovna večer plnej sexu (haha, asi jeho hobby, zdravíme Gágu), takže nakonec musel hrát na bicí Hrdla, bohužel levák vycvičenej na kýblech a pokličkách a tím se zle zamíchalo všema funkcema v kapele.

  Na programu večrera tam včetně nás ůčinkovali tři kapely a v sále zevlovalo tak třicet punks. První hráli ???, už nepamatujem, ale byl to unylej ukňouranej underground, pařit se na to nedalo a to byl asi důvod, proč my jako druzí donutili svym bordelem rozhejbat ty vzpruzelý líný prdele asi po deseti sekundách naší produkce. Nepochopitelný, přestože nepásly dvě noty k sobě a každej do toho nesystematicky řezal, publikum bylo nezapomenutelný a pogovalo jak o život, kéž by to tak bylo vždycky. Leč po druhym songu, politickym strašně, přišla pořadatelka, nebo zřizovatelka, zkrátka ňáká zodpovědná brejlatá činitelka a nechala nás odklidit z pódia. He, zakázala nás pro prej přílišnou vulgaritu. Svině.

  Tohle byl na šest let náš dlouho první a poslední koncert. Protože pak se to ňák začlo vosírat, začlo se o tom spíš moc kecat, než na tom pracovat, pak už se jenom kecalo a šlo to pomalu, ale jistě na dlouhou dobu do kopru...