Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Divnej zvuk

Kamarád Edouš mi telefonoval, jestli bych nemohl u synů zajistit, aby Wohnouti zahráli na svatbě jeho známé. V momentě, kdy vyslovil “zahráli na svatbě”, ozval se z ledničky divnej zvuk…

První co mě napadlo: podívat se do ledničky. Druhý bylo přepinknout Edoušův požadavek jiným směrem.
Jak jsem přemýšlel nad přepinknutím, na ledničku jsem úplně zapomněl. “Pošlu ti číslo na manažerku Gábinu, tak se zeptej jí.”
Edouš se téměř urazil: “To seš teda pěknej kamarád, dva synové ti ve Wohnoutech hrajou a ty mě odkazuješ na manažerku! Mohu tě velmi velmi poprosit, aby ses zeptal přímo synů?”
Ach jo.

Matěj byl mimo republiku, tak jsem s těžkým srdcem vytočil číslo na Honzu, kterej odjížděl do dálav až další den.
Proč s těžkým srdcem?
Jednak ho mám fakt těžký a jednak se jako posel požadavku stanu blbcem já, a nikoli Edouš.
Kdyby byl Edouš muzikant a nikoli stavař, věděl by, že muzikanti, kteří hrají na svatbách, nehrají na hudebních festivalech. A naopak muzikanti, kteří hrají na hudebních festivalech, nehrají na svatbách.
Z této jednoduché matematiky vyplývá, že Edouš mne učinil poslem špatných, čí spíše na hlavu postavených zpráv. Protože zeptat se renomované festivalové kapely, jestli by zahrála ńa svatbě, je jako zeptat se renomovaného malíře výtvarníka, jestli by nevymaloval byt.

Když jsem vytáčel Honzovo číslo, blikl mi hlavou příspěvek z internetové diskuze, která ještě nemohla existovat. Ale protože se z ledničky ozval ten divnej zvuk, asi se v ten moment skřípl čas o časoprostor, a tak jsem vnitřním viděním kdesi ve vesmíru četl: “TejblRw75: Co je to ten Oleg za ču..ka, proč by mi malíř výtvarník nemoh vymalovat pokoj?”
“Čau tati,” probral mě z vnitřího bliku Honzův hlas, “co je, spěchám, balíme se.”
“Ále, ptá se mně kamarád Edouš, jestli by Wohnouti nezahráli na svatbě jeho známé…” Polkl jsem a čekal na odpověď, kterou jsem dopředu znal.
“Tati,” řekl syn tónem, jako když se baví se zlobivým děckem, “dyť víš že svatby a takovýhle akce nehrajem a hrát nebudem… hrajem festivaly a tak…”
“Jen jsem se měl zeptat…”
Ještě jsem chtěl dodat, ať nikomu neříká, na co jsem se ho ptal, ale už zavěsil.

Pak už si jen pamatuju, že jsem byl na hodně pivech v hotelu Praha na Vyžlovce a probudil jsem se ve velké dodávce, která se řítila po dálnici. Byla plná lidí, vzadu aparatura, kytary, bicí. Byl jsem zasunutej v boční kapse dveří ve zmenšený velikosti. Velkej asi jako krabička cigaret.
“Představte si,” říkal Honza, “že mi volal fotr.”
“A co chtěl?” zeptal se Zemánek.
“Kdy už tam budem?” hlesl Fenek.
“Už brzo,” odtušil Irena a Gábina ho doplnila: “Hrajem až od půl.”
“Co teda chtěl fotr?” ozval se Matěj.
“Jestli hrajem taky festivaly,” odpověděl Honza.
“To je blb, ten váš otec,” podivil se Daňýk.
“Dal bych si cigáro,” řekl Kulich a sáh po mně do boční kapsy dveří. Zašimralo mě to.
“A co jsi mu řek?” zajímal se Zemánek.
“Řek jsem mu tati, dyť víš že festivaly a takovýhle akce nehrajem a hrát nebudem, že hrajem svatby a tak…”
Gábina: “Mimochodem nevěsta je prej moc pěkná a prej si doslova přála, ať začnem hrát v půl čtvrtý odpoledne, protože je ve čtrnáctým tejdnu těhotenství.” A koukla se z okna dodávky do ubíhající krajiny.
Kulich mě doslova vytáhl z boční kapsy dveří a když mne otevřel, jednu si ze mne vytáh a škrtl zapalovač.
Matěj se zeptal: “Hrajeme Jede jede mašinka?”
“Jasně”, reagovala Gábina.
“A jak je tam přisedla mi dařbujána, je to na předraženou?”
“Hele, to mi taky nikdy nebylo jasný, s tím dařbujánem,” přidal se Zemánek.
Gábina roztáhla ruce dlaněmi na třicet čísel od sebe: “Dařbuján je asi nějakej malej pes, asi ho měl na sedačce a ta stará dáma si na něj sedla, chudák pejsek…”
“Ne, tam nikde nejsou předražený,” vzdechl Fenek.

Probudil jsem se do rozsvícenýho pokoje.
Cože? Nejsem v dodávce s Wohnoutama?
Ležel jsem oblečenej doma na posteli, ani boty jsem nesundal.
Pomalu jsem se rozkoukával. Zase jsem nezhas, když jsem se z hotelu v noci vrátil. Mrkl jsem na hodiny. Bylo půl čtvrtý ráno.
Dostal jsem neskutečnou chuť na jedno, ale fakt jedno, poslední.
V lednici jedno poslední mám.
Otevřel jsem dveře lednice.
Láhev piva byla puklá.