Nejbližší koncerty

  • 24.11.2017 Svitavy – Fabrika
  • 25.11.2017 Ústí nad Labem – Severočeské divadlo
  • 27.11.2017 Praha - Retro

Beethoven a skříň ve dveřích (muzika 2, bordel 1)

Volně navazuji na okénko z 29.4.2010 Zlý noty před večeří (muzika 1) …

Muzika 2
Ještě než se dostanu k našemu bordelářství, musím dopovědět to o tom piánu. I když to kluci nechtěj slyšet. Ale šlo o to samý vídeňský křídlo, na kterým mě mučila učitelka hudby Pizda. Můj táta – dědeček Matěje a Honzy – na něm hrával klasiku, vždycky po obědě, když byl teda náhodou doma. V mých dětských očích (či spíše uších) hrával krásně. Píseň lásky od Suka či Apassionatu od Beethovena. A jednou, když hrál opět onu Apassionatu a já nábožně poslouchal z vedlejšího pokoje, v nejnapínavějším místě přerušil hraní a vykřikl: „Ježišimarjá!“ Myslel jsem, že se tátovi něco stalo a běžel jsem za ním. Ale všechno bylo jinak. Bodal ukazováčkem do not a velmi důrazným hlasem hlásil: „Beethoven to má blbě.“ Pak inkriminované místo začal zkoumat a přepočítával noty a pomlky v taktu, což nebylo snadné, protože jich bylo jak nas..no. Samý nožičky, tečičky, ocásky, praporky a jiný tyhlety srágory, který se mi tak pletly v hodinách hudební výuky.
Ale buďte v klidu. Nakonec všechno dobře dopadlo. Táta se najednou rozzářil a vykřikl: „Ba ne, má to dobře.“ A pokračoval, jako by se nechumelilo.

Bordel 1
Já, Matěj i Honza máme vlastnost, že během pěti minut dokážeme i z nejuklizenější místnosti na světě udělat neskutečný chlívek. Když na Monínci někdy čekám návštěvu, dva dny uklízím, aby mě nepomlouvali. Vše vygruntuji, jsem z toho hrozně unavenej – a to mám jen pokoj, předsíň a koupelnu. Jsem pak pyšný, jaký mám vzorný pořádek. Schválně na nic nesahám, abych pořádek udržel a pro jistotu jdu čekat dolů na bar. Jenže návštěva přijede, já ji dovedu z baru k sobě, otevřu dveře… návštěva se rozhlédne a prohlásí: „Ty tu máš ale bordel!“

Ale vraťme se do dob vídeňského křídla a Apassionaty, ať uděláme pořádek aspoň v těchto řádcích.
To vídeňské křídlo bylo podestlané krabicemi od bot, lahvemi s rybízovým vínem, na horní desce byla asi metrová vrstva knih, lampiček, baterek, váziček, tabatěrek a kdo ví čeho ještě. A to byla jen oblast klavíru. Když se člověk rozhlédl po pokoji, viděl haldy věcí, mezi kterými byly prošlapané uličky jak někde mezi lijánami v džungli. Bordel se stupňoval s přibývajícími lety a když už pak táta naučil mé syny sprostým slovům, a když ještě později synci začali wohnoutovat, dejvický byt už byl prakticky neprůchodný. Když jsem se táty na Silvestra 1999 zeptal, jestli nechce k roku 2000 objednat úklidovou četu, že by to všechno vyházela, řekl se stejnou sebejistotou, s jakou kdysi zatratil Beethovena: „To nejde, mám tu archiv.“ Ptal jsem se, kde je ten archiv… ve kterém koutě či skříni. Rozhodil rukama kolem sebe: „To všechno je archiv“.
A tak jsem se dozvěděl, že my Homolové nejsme bordeláři, ale archiváři. Což jsem zapomněl klukům říct a touto cestou jim to tedy vzkazuju do Thajska a Indie. Myslím, že jim spadne obrovský balvan ze srdce.

Obrázek, 530×398px
PS – možná vám ještě někdy budu vyprávět o strýčkovi Vašíkovi z Bělče, který archivaření dovedl k takové dokonalosti, že do jeho chalupy nešlo vejít – otevřeli jste hlavní vchod ze dvorku a cestu do předsíně zatarasovala skříň. Byla to chalupa, do které se nedalo vejít, protože v ní byl archiv…