Nejbližší koncerty

  • 23.6.2017 Humpolec - Bernardfest
  • 24.6.2017 Přerov - Zubr fest
  • 24.6.2017 Nový Jičín - Pivobraní

Jepičí život písničky

Hodně piva uplynulo od posledního okénka v březnu…
V té fůře bublinek jsem mohl prožít krásné jaro, léto i podzim.

Mohl…. ale popořádku…

Jaro Čichám ke kytičce na louce. Zavane vůně ze slepičárny. Naštěstí půl kilometru vzdálené. Pochovaní na hřbitově za plotem slepičárny ovšem chytají vůni tlejících bioodpadů z první ruky. Dá se ze záhrobí zdrhnout? Honzovi se narodil Mikuláš (6.6.), přesto, že Mikuláše je až v prosinci. Teda jen aby potomek neměl v životě zmatek… Matěj křtí na Štvanici knížku o skejtbordu Chci bejt jako oni (15.6.). Makal na ní hodně. A sešlo se hafo skejtařů, někteří decibalovali na Urampě, někteří (DJ) rachotili z „mjuzik vozidla“ a do toho rachotily po mostě přes Vltavu vlaky. Zkráceně: rachot na entou. Ale skejtařsky kráááásný.

Od místa na pražském ostrově Štvanice, kde syn Matěj třímá mikrofon v ruce, je to k místu, kde jsem se na tom samém ostrově narodil, sto metrů. Porodnici, která sloužila i jako útulek, zbořili. Aby se tam neshlukovali fanoušci Olegova okénka a neutulovali se tam.

Hrajem s Honzou (16.6.) na večeru “I slova mají křídla” věnovném Bohumilu Hrabalovi a vedle nás na jevišti sedí Václav Neckář. Dáváme mu vybrat z pěti hrabalových básniček, že jednu s Honzou hudebně zimprovizujem. Václav vybere, já píchnu prst do nějakýho písmene ve verši, je to naštěstí A a nikoli Q. Honza říká “tak tati třeba kolečko Amol – F – C – E” (nebo něco na ten způsob). Jedem, kolečko kytary, kolečko zpěv. Nikdo z diváků ani pořadatelů (Dušan Spáčil a Libor Falteisek) nám nevěří, že jsme to netrénovali. Akorát Václav Neckář. Z písničky si už nepamatujem ani ň a nikdo to nenahrával. Měla fakt jepičí život.

Na Sladkých dvacet na vyžlovském koupáku (18.6.) předskakujem Wohnoutům s Trema dubama. Posléze se syny a jejich kamarády flámujem a já je „porážím“ rekordem 40 hodin hýření bez spánku.

Léto
Dělám ostudu na hudebních scénách po celé české kotlině. Nejlepší je Čeřínek, protože je na Vysočině a Vysočina je nejlepší, o tom už zpívali Plavci.
Sjíždím několikrát s Matějem a Honzou (někdy i Gábinou) Vltavu u Českého Krumlova. Šíří se zde poplašné zvěsti, že policajti dávají vodákům dýchnout, zda nepožili. A to v zemi, kde prezident chytá virózu i nad korunovačními klenoty.

V hospodě Na Marjánce křtím ještě s Medvědem 009 Pavlem Měšťánkem kapele Emma cédéčko (obal dělal Honza) a taky si střihnu pár písniček s Terezou a Rudou (frontmani Emmy). Tereza je v šestým měsíci a já se divím, že mimino při mých vysokých tónech občas zevnitř kopne mamču… že bych zpíval falešně? Terezu znáte z wohnoutí písničky Fanynka – jak z nahrávky na albu Laskonky a kremrole, tak i z koncertů.

Na půdě mám lesní vosy, lezou mi v noci do postele. Během čtyř dnů šest žihadel. Jsem opuchlý. Prej je to novej vosí druh, na vosí žihadla jsem nikdy nebyl alergicej. Volám hasiče – hnízdo vysaje obřím vysavačem. Vyprávím to přírodumilovné Veronice a ta mne sprdne, že jsem prachsprostý vrah. Ohmatávám si opuchliny, ne, ještě úplně nesplaskly. Na balkoně pak najdu mrtvou královnu.

V neskutečným slejváku se koncem července řítím do porodnice abych natočil záběr pro klip Pupík (nikoli s Terezou). Na sál přiběhnu na poslední chvíli a voda ze mne teče proudem. Jedna ze zdravotnic utrousí “nejdřív plodová a teď dešťová.”

Podzim
Jezdím na kole. I s Matějem. Protáhl mne hliněnými cestami do šílených krpálů a po cestě mi ukazoval místo, kde se natáh s motorkou a pochroumal si žebra. Odjel do Maroka a já hned druhý den vjel cestou do hospody (tedy střízliv) s kolem do příkopu a pochroumal si žebra. Jezdit střízlivej je nebezpečný. Kdybych měl osm promile, jako cestou z hospody, jede se mi krásně a bezpečně.
Na hudebním večírku v Březí u Vratkova jsou účastníci převlečeni za písničky. Vlaďka za Gastrosexuála.

S Marki, Víťou a Mirkem hrajem pro zdravotně postižené v Domově Kopretina v Černovicích u Pelhřimova, tak super publikum jsem ještě neviděl. Kdyby všude, kam vlezou muzikanti, bylo tak vstřícné publikum (a ne leklé české ryby), byl by u nás muzikantský ráj.

V jihlavské hospodě U Johana pak hrajem na večeru pro Václava Havla a mj. vyprávím o vzniku loga Občanského fóra, který vytvořil v listopadu či prosinci 1989 kamarád Pavel Šťastný, tehdy student prvního ročníku VŠUP. Vyprávím to pak na chaťáku v Jevanech a pár lidí se na mne mračí, ať jim sem Havla netahám… A to i ti, od kterých bych to nikdy nečekal. Hm.

Točím a točím. Dokumentární videa. Třeba hvězdy fotografického nebe – Antonína Kratochvíla, Ron Haviva (USA), Ed Kashiho (USA), porotce letošní soutěže Czech Press Photo… Nebo výtvarníka Davida Černého, který právě vytvořil Trifot, obří fotoaparát před novým Czech Photo Centre v Praze Nových Butovicích. Trifot má mamutí oči, poulí je, kroutí jimi a vůbec je to zážitek, protože snímá kolemjdoucí a ti se pak vidí na obrazovkách.

A s Víťou děláme na písni Fotograf. Na dálku, on je v Londýně, já na Vyžlovce a nápady si pinkáme přes Facebook. Na otevření centra jsme si ji střihli prakticky bez zkoušení.
To všechno by byly hezké zážitky. Chápete, mohl jsem je prožít krásně. Nebýt Jirky Zemana. Každý den mi psal, volal, mailoval. Vždy jednu a tu samou otázku: “Olegu, proč je Rony tak hubenej?” Přesto, že jsem to zde v okénku jednou vysvětlil. Když už jsem to nemohl vydržet, šel jsem na policejní stanici. Já: “Jsem denně obtěžován stolkererm.” Policie: “A co vám dělá?” Já: “Ptá se, proč je Rony tak hubenej.” Policie: “A proč je Rony tak hubenej?”