Starej Kráva s W na výročí okupace

Taková zamotaná kundí historie
Bestofka se natáčela u Zdeňka Šikýře v Hostivaři (Praha) a na Vyžlovce u Ivy (ale tam byl přestěhovanej kus studia z Hostivaře plus hostivařský zvukový mistr David – viz Útržky z 5.8.2010). Studio v Hostivaři a Zdeněk sám – to je pro mne (a hlavně pro Wohnouty) kus historie. Točilo se tu první CD Wohnoutu CunDaLla. Sakra, dodnes nevím, jak se to přesně píše. Ten název vznikl tak komplikovaně proto, že se kluci snažili nějakým způsobem (tedy fakt hodně nenápadným) zakamuflovat sprostý slovo. Asi aby se po nich nevozili v médiích jako po primátech. Dokonce mi tehdy volali na tenis, jestli by mne nenapadlo jiný slovo. Navrhl jsem „bunda“. Oni sami taky vymysleli nějaký ekvivalenty, ale nakonec zůstalo u kamuflovaný obyčejnský kundy. Taky tehdy měli problém jak muzikantsky vyplnit dlouhou mezihru a Matěj mne požádal, jestli bych tam něco nevymyslel. Měl jsem období, kdy jsem koketoval s natáčením a pořídil si čtyřstopý páskový magneťák Fostex. Tak jsem něco vymyslel na klávesy a se zpěvačkou mý kapely OPO Dášou (dnes Lily Marlene) jsme udělali kostelní atmosféru. Jenže u Zdeňka Šikýře se ukázalo, že je problém sesynchronizovat moji nahrávku s jeho vybavením – byl už tehdy technologicky dál a nahrával na digitální pásky systénu ADAT. Kluci pak nahráli sólo kundy na kytary, z kostelní atmosféry zbyly zvony na začátku udělané ovšem u Zdeňka. Nejen atmosféra kostela, ale i atmosféra samotné kundy byla ve studiu dokonalá. Pamatuji se, že se všude válely časopisy pro pány – s kundami ve všech pozicích. Omlouvám se, že nazývám věci pravými jmény, ale do tohoto povídání přetvářka ani vytečkovaný písmena nepatří. Zvláště proto, že teď při bestofce, tedy o 14 let později od zmíněné epizody, došlo ke storce, kterou si nemohu nechat pro sebe. Matěj totiž u Ivy před natáčením zpěvu oné písně vykřikl: „Sakra, nevymyslíme už konečně jiný slovo než kunda?!“ Tak jsem samozřejmě zvedl ruku a prohlásil: „Co takhle bunda?“ No nebojte, zůstalo nakonec zase u kundy. Teda aspoň doufám – teď si neuvědomuji, jestli jsem slyšel finální verzi.

Bicí terorista
U Zdeňka se natáčela i některá další CD, mj. Polib si dědu. Tehdy jsem dělal obrázek kluků u pultu. Honza teď ve čtvrtek chtěl, ať ho zopakuji, že ho eventuelně použije v bookletu. Tak uvidíme – je to ten do modra úplně spodní – u mix pultu. Kompozice přesne jak před čtyřmi lety. Ale dělal jsem hodně variant.
Odehrála se teď i malá soukromá bitva, kterou nezaznamenal pouze Matěj (dělal si něco na notebooku) a Jirka (iniciativně spal na kanapi). Fenek pořád navigoval Zdeňka Šikýře sedícího u počítače, ať zakulatí zvuk kopáku, ať vytáhne hajdku a tak kolem dokola. Navrhl jsem, jestli by nebylo jednodušší bicí z Bestofky úplně odstranit, za což jsem sklidil od Fenka slib, že se mi krutě pomstí. Honza to ale završil poznámkou, že bicí tam měli provizorně stejně jen kvůli tomu, aby měli podle čeho hrát. Honzovi ovšem Fenek pomstu neslíbil a tak sami vidíte, že jsem i nadále obětí teroru pouze já.

Zlý semafor
Víkednový cestování bylo zatím nejkomplikovanější z celýho léta. Někteří z nás jeli do Benátek po vlastní ose – jako Matěj, Karel a vždy usměvavá manažerka Gábina. Já jel s Honzou, Fenkem a Jirkou dodávkou z Prahy. Měli jsme hlášku, že na mladoboleslavský dálnici je havárka. Tak jsme to šněrovali okreskami a kousek od cíle najednou zácpa! Popojížděli jsme po centimetrech. Spravovali silnici a jelo se jedním pruhem – dopravu reguloval semafor. Sotva jsme tuto překážku zdolali (půl hodiny), další zácpu způsobil traktor. Uhnuli jsme tedy z hlavní, že to objedem, a tam nečekanej zákaz vjezdu a rozkopaná silnice. Nu což, riskli jsme to. V Benátkách jsme bloudili a hledali cestu do loděnice. Když jsme ji našli, byla nejen z prudkýho kopce, ale i tak úzká, že jsme kousky museli zcouvávat, abychom vytočili zatáčky. V loděnici byla zima a trochu mi to připomnělo Cheb. Po Chebu to bylo druhý „nejmenší“ hraní, co jsem v létě absolvoval. Myslím počtem diváků, kterých mohlo bejt – no, asi tak pár stovek. Ale to někdy nic neznamená a bejvá to lepší, než když jsou jich nepřehledný davy. Atmosféra koncertu byla bezvadná, lidi byly rozjetý. Zvučil nás výjimečně Kliment, původní zvukař Wohnoutů, ten dělá hodně vosolenej středovej sound, což vyhovuje hlavně skalním hltačům decibalů. Měl jsem sice chuť hodit háček, ale Karel se vracel malým autem na Vyžlovku a toho jsme využili s Honzou.
Když jsme přijeli k tomu semaforu, kde byla samozřejmě červená kvůli zůžení do jednoho pruhu, řekl jsem, že toho využiju a vyčůrám se. Vylezl jsem, postavil se vedle semaforu a než jsem si stačil rozepnout kalhoty, skočila zelená. Tak jsem si zase sednul a frčeli jsme dál. „Vidíš tati,“ povídá Honza, „kdyby se ti nechtělo, tak červená svítí ještě hodinu.“

Navigace matka pokroku
Jak říkám, víkendový cestování bylo komplikovaný. V Praze si Julie zadal do navigace Veveří a frčeli jsme. Cesta po dálnici probíhala poklidně, a zase lítaly vzduchem absurdní věty. Karel povídá: „S Edou ne, tomu nestojí péro, s Argou to má.“ Nedalo mi to, a zeptal jsem se, o čem je řeč. Ukázalo se, že Arga je otec novopečených štěňat Karlovy americké pitbulteriérky – čerstvé matky Báry. Ve znamení matek jízda pokračovala. Koukal jsem na Seznam, jestli nemám mail, a uviděl jsem, že má svátek Johana. „Honzo, víš, že Jožka má svátek?“ Věděl houby. Tak matce své dcery Jožce volal. Bral to oklikou. „Jožko, co mi to děláš?“ Nevěděla o čem je řeč, a jenom Honzovi mohlo bejt jasný, že mu dělá to, že mu nepřipomněla vlastní svátek. Honzova zapomětlivost tuhle vrcholila epizodkou na silnici, kdy mu řidiči ukazovali vztyčeným ukazováčkem, kterým komíhali vzhůru. Nejdřív si myslel, že mu chtěj cosi hanlivého naznačit, ale když už jich bylo asi sto, zastavil a začal obcházet auto. Zjistil, že má na střeše boty, který si tam před cestou odložil na vteřinku, jelikož měl plný ruce s nakládáním kytary a komba. Vlastně jsem vám zapomněl minule říct další dvě homolovský sklerózy, který se týkají Matěje. První byla klasika. Ztratil mobil a my ho prozváněli. Když už se smířil s tím, že ho nemá, našel ho někde v tašce – měl vypnutý zvonění. To se pak blbě prozvání. A na Bezdězu šel poslední do backstage. Od auta skrz vchod pro návštěvníky. Volal, ať mu Gábina zařídí zelenu muzikantskou pásku. Gábina to řešila s pořadateli, ti mu nakonec pásku dali a když k nám do šatny dorazil a svlík si bundu, ukázalo se, že má pásky dvě, téměř na stejným místě. Tu první dostal už v autě. Ale myslím, že si toho v šatně nevšiml. Jo, a na týhle cestě jsem poprvé ve kvízu vyhrál zub času. Hrozně škrtil, asi mám tlustej krk. Potkáváme kubánskou kapelu, která má mexickýho baskytaristu. Tak jsem si ho vyfotil na památku. No a pak jsme už byli před Brnem, já čekám, kdy to stočíme doleva na hrad – asi někudy přes Veverskou Bytýšku, ale najednou jsme v centru Brna. Navigace ukazuje, že jsme u cíle. A vida. Stojíme na ulici, která se jmenuje Veveří. Navigace matka pokroku. Začala hádka, co se vlastně děje, někteří soudili, že hrad musí bejt někde tady, maximálně kilometr dva. Matěj povídá: „Ok, tak popojedem kilometr, vyložíme aparát a začnem tam hrát!“ Na hrad Veveří jsme se pak vraceli dobrých tři čtvrtě hodiny. Akorát hrála Vypsaná fixa, pod kterou fotila Jarmila, to je ta, co jí není podobná sestra (viz minulé Útržky).

Okupace a slepený dni
Stavíme aparát na jevišti, Karel ladí kytary, JIrkovi nehraje spodní bedna, Honza zkouší drive na zesilovači, Fenek cvičí paličkami. A říká mi: „Ty ses včera vybarvil.“ To byla výtka za to, že jsem s ním a Jirkou a Matějem nehodil háček v Benátkách. „Ale to bylo letos jen jednou, bejval bych hodil, jenže vy jste jeli blbým směrem…. na Prahu.“ Matějovi je zle po včerejším háčku. „Ten chlast, to je hrozný svinstvo,“ říká. Je mi ho líto, protože se dobře pamatuji, jak bejvávalo za mlada špatně mně, když jsem to přehnal. Před koncertem ještě Jirka poznamenal, jestli, když je výročí okupace, budem s Honzou okupovat auto, čímž narážel na fakt, že jsme mu zasedli cestou z Prahy místo. Ale hned za svoji poznámku dostal trest – jak začal koncert, dostal elektrickou ránu od mikrofonu a tak požádal zvukaře o šprcku, což je pokrývka na tu bambuli, do který se zpívá. Po koncertě za mnou přišla Marta a povídá: „Olegu, víš, že jsi legendou letošních fesťáků?“ Už jsem vypjal hruď, protože jsem čekal, že dostanu pochavalu za jevištní výkony, ale ne. „Vydržíš nejdýl ze všech u stánků…“ Honza k tomu dodal: „My mysleli, jak nás budeš v noci honit domů, a ono je to naopak.“ Na Vyžlovku jsem přijel někdy k sedmý ráno. Už kolem oběda mi volal jeden z kluků, ať jdu na pivo na koupák. Tak jsem pokračoval – tomu říkám slepený dni. Pak už si pamatuji jen to, že k večeru si ke mně přisedly matka s dcerou. Neznal jsem je. Dceři, hezký blondýnce, se dříve zamlouval jeden z mejch kluků, neřeknu kterej, to chápete, ne? Aspoň mi to se slzou v oku říkala. Pořád mi o něm vyprávěla (dotyčnej syn tam nebyl). „Von bejval takovej milej, ach jo,“ a vzpomínku vždycky zakončila větou: „Nechcete mou maminku?“ Jak jsem byl opilý, odpověděl jsem: „Nechci, já chci tebe.“ Ona cizí dcera už měla taky vypito, a tak se tenhle nesmyslnej rozhovor opakoval pořád kolem dokola. Poslední moje vzpomínka je ta, že mi dcera seděla na klíně, měla šortky a já jí hladil nahatý stehna. Vedle mne se usmívala její maminka. Pak jsem nocí klopýtal sám k domu s postelí, pozdravil pejsky Ronyka a Bonynku, kteří se za to, že se courám po nocích, vykadili doprostřed předsíně. Druhej den mi bylo tak hrozně špatně jako za mlada. Až mě se bylo líto.

Foto Oleg, Jarmila Kovaříková, Honza